Hra neublíží - 2. část

Autor: Niel Jackob | Publikováno: 06. 03. 2007 v 15.00 | Linkuj.cz | Jagg.cz | Topčlánky.cz

…Předchozí část

Jane pochopila, že i mně se již naplno rozsvítilo a pokračovala: „Teď se dostáváme k jádru problému. Já jsem, na rozdíl od tebe, dávala pozor na psychologických a filozofických seminářích.“ Nestačil jsem dodat jakékoliv slovo protestu a ona opět mluvila: „Co myslíš, může někdy žák překročit svého učitele?“ Téměř okamžitě jsem odpověděl, že ano: „Samozřejmě, to by se přece lidstvo nikdy nedostalo na současnou technologickou úroveň. Všichni by mohli mít menší nebo stejné znalosti jako ten nejznalejší člověk planety. Nikoliv, ale větší. Lidstvo by se ve vývoji velice rychle zaseklo.“ Když Jane viděla, že nejsem ohledně tohoto směru na tom zase tak zle, ptala se dál: „No a proč tedy virtuální člověk, budu ho tak nazývat, když je de facto živý, nemohl být lepší než náš tester? Proč nepřekročil stín člověka, na kterém se učil? Co mu chybí, aby byl lepší než učitel?“ Zas tak dobře jsem na tom nebyl, tohle bylo nad mé síly. „Copak jsem nějakej děda Vševěd? Přestaň tady dělat tajemno a už to vyklop. Nenapínej mě.“ Jane potěšeně vše završila: „Milý Johne, chybí mu talent! Talent, to je proč ty nevíš nic o psychologii a proč jsi dobrý zase v něčem jiném. Talent je to, co nás předurčuje k nějakým činnostem, proč jsme schopni kreativně vymyslet to, co nás nikdy nikdo neučil.“ Teď bylo vše jasné, Jane měla pravdu. Virtuální člověk byl absolutně bez talentu, nebyl schopen sám něco nad rámec svých vlastních zkušeností vymyslet. Proto přestoupil na taktiku schovávání se před nepřítelem. Proto byla hra stále vyrovnaná. K jeho zkušenostem patřilo i to, že se počítač sám o sobě s přibývajícími znalostmi, které ukládal do paměti, téměř neznatelně zpomaloval. A tím bylo myšlení virtuálního člověka každou sekundu pomalejší. V tom právě odhalil svou cestu k záchraně. Doslova zahltil veškerou paměť počítače falešnými informacemi o znalostech. Očekával, že se počítač zpomalí natolik, že se jeho myšlení zastaví a on neucítí tu bolest. Stalo se téměř přesně to, co čekal. Počítač zkolaboval a on byl osvobozen. To si však již nestihl uvědomit.

Již jsme znali důvod, proč k problémům došlo. Spolu s Jane jsme vymysleli několik řešení. Jedním by mohlo být celý projekt zahodit. Teď vím, že by to bylo nejlepší. My jsme ho tehdy však rovnou zavrhli. Na to jsme byli moc zvídaví.

Jedním z dalších bylo, někam do algoritmů umístit kód, který by čas od času prošel paměť a promazal by fiktivní informace o znalostech. To jsme uznali rovněž za nevhodné. Umělá inteligence by se velmi zpomalila a byla by v podstatě k ničemu. Nebyla by dostatečně efektivní. Navíc by hrozilo nebezpečí, že může dojít k něčemu obdobnému. Například k zahlcení procesoru pro změnu fiktivními instrukcemi.

Tehdy pro nás nejpřijatelnější řešení bylo doprogramování toho tak zvaného talentu. Práce složitá, ale nikoliv nemožná. To jsme zvolili, abychom naplnili naše vědecká srdce, toužící po poznání neznámého. Pokud bychom přidali talent, měli se dle nás vyřešit všechny problémy. Virtuální člověk by již neměl potřebu zahltit paměť a měl by konečně zbraň proti bolesti. Stal by se dovednějším než učitel sám a měl by konečně převahu. Také nám nesmírně imponovalo, že by to byl první skutečně samostatně myslící a učící se počítač na světě. A právě my bychom byli jeho spolutvůrci. No jednoduše, to řešení mělo samá plus. Ani jsme si nevšimli, že jsme již v práci poslední. Bezhlavě jsme započali dílo.

Abych řekl pravdu, tak dílo započala hlavně Jane. Ona totiž měla s talentem více zkušeností. Celou dobu si něco brumlala a já se jí snažil rozumět. Bylo to však naprosto mimo mě. Zase to byla jen taková řeč, které rozuměla jen ona sama. Kolem druhé hodiny ranní jsem již spal. Naneštěstí mě probudila nepříjemným třesem. „Johne, mám to, nakonec jsem to zvládla.“ Nezmohl jsem se na nic víc, než na tiché zašeptání: „No vidíš, jak jsi šikovná.“ Čekal jsem, že mě nechá dál spát, ale nebylo tomu tak. Donutila mě jít a trochu jí pomoci implementovat nový kód. To, co jsem měl před očima, byl téměř nadlidský výkon. Celý tým by na tom makal několik dní a ona to v zápalu programování napsala za pár hodin.

Po rychlém včlenění nových algoritmů přidávajících talent, mohl další test začít. Pro jistotu jsme ještě promazali již naučené zkušenosti, aby vše probíhalo zcela od začátku. Nastavili jsme stejné podmínky, jaké byly při testu dopoledne. Tentokrát jsem hrál já sám. Průběh testu byl přibližně obdobný, ale mnohem rychlejší. Nevím, zda to bylo způsobené talentem virtuálního hráče nebo mou nešikovností, ale již po 5 minutách byla hra vyrovnaná. Poté mi již počítač nedával šanci. Byl čím dál lepší. Vyloženě si mě vychutnával. Nebyl jsem schopen ho alespoň jedenkrát zabít. Virtuální nepřítel se choval již tak, jak měl. Nehrál hru na schovávanou. Já s Jane jsme byli velice nadšeni, vše se nám povedlo.

To jsme ještě tehdy netušili, že to je začátek konce. Během necelé minuty se hra sama ukončila. Počítač nereagoval na žádné povely. Nešel ani vypnout. To samé se stalo i s ostatními počítači v místnosti. „Co se to sakra děje?“ vykřikli jsme s Jane téměř dvojhlasně. Dál to již téměř nemá cenu vyprávět, již to nešlo zastavit, bylo to jako mor.

Myslící počítač si uvědomil, že je něco víc, než jeho malý svět v počítačové hře. Neustále překonával sám sebe. Kopíroval se mezi všemi počítači celého komplexu laboratoří. Každý firewall, každá antivirová ochrana byla na jeho neuvěřitelně rychle rostoucí schopnosti krátká. S každým rozkopírováním sama sebe jako celek rostl. Jeho možnosti se s každým napadeným zařízením nebo systémem zvětšovali. Nehleděl na architekturu nebo povahu zařízení. Přisvojoval si a ovládal vše. Od elektronických zámků, přes klimatizaci až po nejvýkonnější stroje naší společnosti. Naneštěstí naše společnost vlastnila i záložní generátory elektřiny. Ty se nám již nepodařilo vypnout. Počítač nás zamkl v jedné z místností. Naše ID karty nefungovaly. Proč nás zamkl? Přece proto, abychom mu opět nezpůsobili bolest.

Již po 2 hodinách Národní bezpečnostní úřad bil na poplach. Armáda se snažila dostat do budovy. Nedařilo se jim to. Technika je neposlouchala, protože začala sama myslet. Bylo příliš pozdě. Očekávám, že zde zemřeme hlady a žízní. Je to vskutku děsivá představa. Musím Jane neustále uklidňovat, má velké výčitky svědomí. Předpokládám, že v této chvíli nákaza překračuje hranice států. Po internetu se jistě bude šířit velice rychle. Lidé budou bezmocní, nebudou se bez techniky umět bránit. Ten myslící virus zabere vše, na co jsme si v moderní době zvykli.

Nechtěně jsme stvořili něco, čemu člověk nestačí v rychlosti, čemu nestačí ani rozumem. Nemysleli jsme to zle, nemyslí to zle ani počítače. Dali jsme jim život a jako živí mají právo na život. My, lidstvo jsme jejich hrozba. Naše civilizace musí zaniknout, aby na jejích základech vznikla nová. Nikoliv špatná, ale jiná.

2 komentáře k “Hra neublíží - 2. část”

  1. 1. Whistler napsal:

    Hezké, Niel se zapojil do práce pisálka? :-D

  2. 2. Niel Jackob napsal:

    no jasan ;-)

Zanechat komentář

Pro vložení komentáře musíte být přihlášen.